Popis
Sting je poslední dobou ve studiu skoro pořád, aby dokončil album 57th & 9th, nazvané podle křižovatky, kterou denně přechází cestou do studia. Deska má být návratem ke kytarovému rocku, který hrával naposledy před třiceti lety v dobách THE POLICE. „Není to loutnové album,” říká s úsměvem a naráží přitom na Songs From The Labyrith z roku 2006. „Je to rockovější než cokoliv, co jsem za poslední dobu udělal. Tahle deska je trochu souborem všeho, co hrávám, ale nejvíc z toho ční ten energický přístup. Jsem velmi rád, že jsem napnul stěžeň a uvidíme, kam to povede.”
Sting byl trochu přesycen spoluprací s početným ansámblem, který vévodil jeho poslednímu projektu, muzikálu The Last Ship, a dal na radu svého nového manažera Martina Kierszenbauma. Vzal si do studia malou kapelu, v níž jsou jeho „obvyklí podezřelí”, tedy bubeník Vinnie Colaiuta a kytarista Dominic Miller, a dále Jerry Fuentes a Diego Navaira z Last Bandoleros. To je skupina ze San Antonia hrající tex-mex, kterou má Kierszenbaum jako manažer také pod palcem. Sting každý den přicházel do studia naprosto bez písňového materiálu a všechno psal s ostatními muzikanty na místě. „Zvyšuje to napětí, protože to stojí peníze,” říká. „Většina toho byla natočená velmi rychle,” doplňuje Kierszenbaum, který LP i produkuje. „Na jeden nebo dva pokusy. Takhle tvrdě rockově Sting nehrál od časů Synchronicity.”
Většina alba je podle Stingových slov o emigraci. Inshallah vypráví příběh uprchlíků do Evropy, One Fine Day si bere na paškál skeptiky, kteří pochybují o klimatických změnách. „Největší hybnou silou migrace bude klima,” říká. „Miliony lidí budou hledat bezpečí. Pořád jsem trochu v depresi z Británie, která bezdůvodně opustila Evropskou unii. Přitom EU má aspoň program, jak se vypořádat se změnami klimatu.”
Jedním z vrcholů alba je temná balada 50 000, která vznikla týden po smrti Prince. Sting v písni popisuje čtení nekrologu jednoho z rock'n'rollových souputníků, vzpomíná na dny stadionové slávy, než se posléze začne vkrádat strach o existenci. „Smrtelnost zvedá svou hlavu, zejména v mém věku - je mi 64,” vysvětluje. „Je to komentář k šoku, který prožíváme, když naše kulturní ikony odcházejí: Prince, David Bowie, Glenn Frey, Lemmy. Byli to svým způsobem naši bozi. Když zemřou, zpochybní to i naši nesmrtelnost.”
Sting měl poslední velký komerční úspěch s albem Brand New Day v roce 1999, za které dostal dvě ceny Grammy a prodej šel do multiplatinových cifer. Nyní však drží svá očekávání na uzdě. „Nahrávací průmysl je ve stavu chaosu a nestability. Nevím co očekávat. Není to jako za starých dob. Rock'n'roll je teď už tradiční forma. Nevytváří žádnou sociální pospolitost jako kdysi.” Ale právě to prý je důvod, proč se chce zrovna nyní k tomuto žánru vrátit. „Pro mě je nejdůležitější složkou hudby moment překvapení. Pořád dělám nějaké odbočky. To je moje cesta a vítám všechny, kdo ji se mnou chtějí sdílet. Opravdu dělám jen to, co sakra chci.”
