Popis
Po Platinovou deskou dekorovaném albu Mohlo by to bejt nebe... přichází Michal Prokop s novinkou. Její název je na první pohled nezvyklý, stejně jako k antice odkazující grafika Karla Halouna a Luďka Kubíka, ale po poslechu titulní písničky je jasno. Hudebnicky třígenerační kapelou Framus Five podporovaný zpěvák zůstal věrný jedinečné rockové muzice i kvalitním textům o nás pro nás. Jeho koncerty jsou úspěšně důvěryhodným mixem staršího i nového repertoáru v elektrické i akustické podobě, jeho kapela se proměnila ve víc než jen dokonalé doprovázeče, neboť také v časté spoluautory písní. Muziku dodal třikrát Prokop sám, zásadně přispěli klávesista Andy Čermák, kytarista Pavel Marcel a basák Zdeněk Wimpy Tichota. Společně s osvědčenými textaři Michalem Bulířem, Martinem Němcem, Janem Lacinou nebo Tomášem Rorečkem vznikla sada 12 skladeb, od bluesového písničkářství s foukací harmonikou přes hutnou jižanskou kytarovku až po drama s varhanami páně Hammonda, to vše s neodmyslitelnými houslemi a dechy . Od vstupního singlu A přece ráno až po závěrečné bilanční Vyrovnání je to opravdové album ve chvíli, kdy si na to téma mnozí nehrají s tím, že jeden písňový výstřel stačí. Parádním bonusem je třinácté Na shledanou, šedesátková Šlitrova melodie a Suchého text v Prokopově překvapivé úpravě. Ale žádný přehnaný sentiment se nekoná: Ostraka je naší nejednoduchou dobou místy vážný, občas s vítaným nadhledem podaný, vždy energický kus muziky silně okysličené kapely a zpěváka, jehož 78 let vskutku není žádný věk. Mluvit o albu roku je v dubnu složité, ale je vysoce pravděpodobné, že ještě v prosinci o něm právem půjde řeč - vskutku stojí za to. Dvanáct nových písní plus jeden speciální bonus.
