Popis
„K opeře nemůžeme přistupovat z pozice snobského odmítání. Nemůžeme psát opery, a zároveň bědovat nad nedostatky žánru. Musíme tím, co jeviště nabízí, naplnit vlastní ideál,” napsal Kurt Weill roku 1926. To byl teprve začátek Weillova hledání nového hudebního žánru, který by nahradil klasickou operu. Úspěch Třígrošové opery mu dal zapravdu, prosazení nového žánru přišlo v pravou chvíli a zdá se, že i publikum na oživení opery přímo čekalo. Ona dobrodružná cesta, na kterou Weill dostal přesně 50 let, vedla z Německa přes Paříž do New Yorku a přinesla výrazné zjednodušení hudebního jazyka, inspiraci populární hudbou a jazzem a přenesení pěveckých úkolů na herce bez klasického pěveckého školení. Skutečná revoluce.
A to je přesně výzva pro mezzosopranistku Dagmar Peckovou. Pěvkyně, která hostovala na světových operních scénách, která je spojována s Mozartem, Mahlerem i Bizetovou Carmen..., která se však nikdy nespokojí s akademismem a prázdnou formou. Jeden z jejích snů, album písní Kurta Weilla, se stává skutečností 25 let poté, co ve Stuttgartské opeře ztvárnila hlavní ženskou roli v opeře Sláva a pád města Mahagony. Takže: neopakovatelná poetika Weillových písní, bezvadně šlapající kapela a skvělé aranže lavírující mezi klasikou a jazzem - a, ovšem, Dagmar Pecková, která nebyla nikdy „jen” operní divou, která si chce plnit své sny a všechno dělat naplno.
Kurt Weill podle Dagmar Peckové. Písně, které jdou až na dřeň!
Kurt Weill (1900-1950) - Surabaya Johnny, Youkali, Der Abschiedsbrief, Berlin im Licht, Das Lied von den braunen Inseln, Zuhälterballade, Die Seeräuber-Jenny, Barbarasong, Je ne t'aime pas, Denn wie man sich bettet, so liegt man, Alabama Song, Buddy on the Nightshift, I'm a stranger here myself, Kanonensong, Die Moritat von Mackie Messer
Dagmar Pecková - mezzosoprán, Jiří Hájek, Jan Kučera - zpěv, Epoque Quartet & Orchestra, Miroslav Hloucal Jazz Band ad., dirigent Jan Kučera
