Popis
Na svatého Martina 2003 svážely pražské tramvaje do sálu Lucerny neobvykle vybavená děvčata a chlapce. Co člověk, to buben. Někteří patřili k ohlášeným skupinám, ale mnozí byli neznámí nadšenci, jež kromě jiného přilákala možnost se nakonec přidat se svou trochou rytmického nadšení k účinkujícím. Schylovalo se k Etnofestu, pětihodinovému festivalu etnické hudby.
Mozek, duch a inspirující hlas celého večera, Ida Kelarová, si počínala se stejnou volností, jako když v sedmdesátých letech improvizovala se svou mladší sestrou Ivou Bittovou v představeních brněnského Divadla na provázku. Koncert se tak zařadil do současného širokého směru etnické hudby, v němž důležitější než výchozí stylové hranice je jejich prolínání. Proto třeba skupina Romano Rat daleko překročila vžité představy o romském muzicírování a svým pojetím se blížila jazzu.
Kdyby před dvaceti lety kdokoli nazval svou skladbu Kuku reggae samba, vystavoval by se podezření z barnumské reklamy. Dnes, v provedení Tam-Tam Orchestru a afroskupiny TiDiTaDe, se z této směsice line nespoutaná, rozpustilá radost pro radost. A ovšemže se do tak volného rámce Etnofestu vedle čirého amatérského zpěvu vejde a naplno zazáří i žánrově mnohostranné, technicky vytříbené a vysoce stylizované hlasové mistrovství Feng-Jün Song. Jako ryba ve vodě se mezi tak snášenlivým a jiskřivým společenstvím musí cítit primáš a skladatel Jiří Pavlica, jehož cesta k proměnlivosti Hradišťanu i Talantu vedla z regionální cimbálovky, tak z konzervatoře a z JAMU.
Pro každého návštěvníka byl vrchol Etnofestu asi někde jinde a stejně tomu bude i při poslechu tohoto záznamu. Mě nejdále od spotřebního běsu a nejvýše k pohoří jasu povznesly tři zpěvačky. Ida Kelarová už v písni Joj mamo, mimořádně soustředěná a obrácená do svého nitra, Feng-Jün Song a dolňácká Zuzana Lapčíková, každá na jinak zlatisté nitce své osobité křehkosti, v tibetské a mongolské národní. A nejvíce pak všechny tři pohromadě v Chodila po poli. Při jejich improvizaci bych věřil, že hudba musí mít pro celý svět jediného společného boha.
Jiří Černý
